Bydlení - most nebo nouzovka?

Toť otázka, bydlet pod mostem s bezďákama a nebo v nouzovce?

Teda přátelé, rozhodla jsem se, když už jsem teda oficiálně dospělá, že budu bydlet sama. Žádní otravní spolubydlící (neberte si to nikdo osobně :D), klid, mír, ticho, soukromí, vlastní bordel a špína, bez dohadů, kdo vynese přetékající koš, bez debat, kdo je na řadě s úklidem...toho už jsem si zažila.

Takže pohoda, mám na hledání bytu měsíc a něco, řekla jsem si před měsícem a plná optimismu jsem začala hledat bydlení snů. Hm, teď už na to mám necelé dva týdny a mám rozplizlou depku a přemýšlím, kam až moc jsem ochotna slevit své požadavky.

Co jsem za ten měsíc už viděla? Sprcháč, do kterého se leze přímo z chodby, futra k záchodu tak nízká, že jsem se musela sklonit ( a né, není to tím, že jsem vyšší - trochu), okna na řvoucí silnici, luxusně zmalovaný byt, nádherný byt za 9000, koupelničky tak malé, že se v nich nedá ani otočit, koupelničky tak nehezké, že se člověk raději nebude sprchovat, kuchyně bez dřezů, pračky v ložnicích, mříže,..syrovost, hrůza, krása a děs. 

Jak žijí lidé v Praze? Je normální dávat za vlastní bydlení 9000,-, pokud má člověk řekněme "normální plat"? Je lepší si šetřit na dovču a žít v něčem, v čem se člověku nechce zcela žít nebo utratit prachy za hezké bydlení a pak si dát ten chleba se sádlem na oběd? Je lepší hypotéka a nebo cpát prachy do vzduchu, ale být svobodnější? 

Poučení: čím méně člověku zbývá času, tím více upozaďuje své počáteční požadavky aneb ať chlap nebo byt, hlavně ať to má nějaký dobrý základ:). Amen

Full - time job

Tak už jsem oficiálně dospělá.

Mám svůj první full - time job. Myslím, že jsem se tomu snažila v životě docela dobře vyhnout. Po střední následovala VŠ, kterou jsem si prodlužovala do poslední možné chvíle. Po VŠ prchnout do zahraničí na 7 měsíců a pak se zas nějakou dobu vzpamatovávat z návratu zpět do Čech. No a teď jsem tady a od ledna jsem zaměstnaná.

Tíha světa na mě dopadla a já vedu plamenné řeči o tom, jak nechápu lidstvo! Jak jsme mohli dobrovolně přistoupit na 8 hod. pracovní dobu? Jak takhle můžou lidé "žít" celý život? 

Nevím, jak vy, ale já mám zatím pocit, že nemám čas pořádně žít svůj život. Ráno vstanu, rychle na sebe naházím oblečení a použiju nějaký ten make-up, abych zakryla kruhy pod očima, které si ještě nezvykly na brzké vstávání. Kdo mě zná, tak ví, že zásadně spím, dokud můžu. Takže ráno mám na tenhle rychlý start zhruba 25 minu a pak již tradičně jedu kašlající tramvají 7, 52. V práci snídám! Super, objevila jsem, že máme kantýnu a v té kantýně nám ráno rozpékají sladké šneky a buchtičky a taky řízky a sekanou. Zatím jsem u těch buchtiček, ale nevylučuju, při své nenažranosti, že takový řízek k snídani nevyzkouším. Pak si udělám čajíček a začne práce...

Práce...o té jindy.

Práce mi končí v 5 a já se domů či někam do města dostanu před 6. A v tomto čase začíná mé tříhodinové žití. Super, čas důmyslně dělím mezi přátelé, zábavu, koníčky. Tedy, abych byla konkrétní mezi 1 člověka, 1 zálibu či 1 koníčka, protože víc, se za ty 3 hodiny denně prostě stihnout nedá. A pak zas utíkám domů, abych se připravila na svůj spací rituál. Chleba, konopná semínka, sprcha a konopný čaj před spaním. Zčeknu fejsbuk a usínám.

Za ten měsíc, co jsem v práci (která, nutno podotknout, mě baví a jsem za ní vděčná) jsem se ujistila, že takhle celý život žít nechci. Co je lákavého strávit celý život tím, že pracuji pro někoho cizího, mít 3 hodiny denně na svoji zábavu a nebýt svobodná, nemoci si dělat, co chci a kdy chci? Chci strávit život takovou prací, kdy až přijdu domů z práce, tak uvidím své děti a muže pár hodin denně?

Uff..o tom, budou následující blogy.